Historie magie
HISTORIE
U starých Slovanů byla magie jediným způsobem poznávání světa, tajů přírody a lidského těla. Jejich svět se skládal z fantazií o různých nadpřirozených silách, což se vyskytovalo i u předchozích národů.
Snad jen u Slovanů se nerozvinula zvláštní kasta kněží jako strážců náboženských představ. Tím byl u Slovanů zpravidla sám náčelník kmene. Žrecové se objevili až později u polabských a pobalských Slovanů, což se stalo pravděpodobně pod vlivem křesťanství.
Staří pohanští Slované obohatili své náboženství spojené s magií, o některé nadpřirozené bytosti, jako jsou duchové zemští, horští, polní, vodní, jako byli rusalky, polednice, hejkalové - tuto sféru nižší démolatrie ovládli spíše čarodějové a vědmy, kdežto oběti bohům přinášeli a rituály řídili kmenoví a rodoví náčelníci.
České pověsti jsou plné takovýchto stvoření a mágů, kteří měli jejich svěcení na starosti.
Slované zavedli dokonce i rituály pro zahánění vlkodlaků, upírů a podobných monster, v něž bezmezně věřili. Každopádně folcklor slovanských národů je velice bohatý a i jeho magický základ.
Na historii magie ve středověku se neblaze podílejí čarodějnické procesy, které jsem určitým způsobem chtěla dát na druhou kolej, ale bohužel byly ve středověku tak významné, že se historie magie v této době neskládá téměř z ničeho jiného.
Právě v této době se magie vrací zpět do doby egyptské, kdy se jako hlavní zdroj užívaly magické volty, které správně vyslány proti protivníkovi zaručili jeho zlomení a celkové neštěstí. K tomuto účelu se užívali speciální loutky, které byli oblečené a domácky pokřtěné, aby měli mnohem větší sílu a moc.
Musí se uznat, že právě ve středověku se rozmáhala bylinkářská tradice, která přetrvává do dnešních dob. Je to doba tzv. bab kořenářek, které plnily úlohy jakýchsi léčitelek. V této době jsou kulturními centry kláštery a později univerzity, duchovní život je určován pevnou vírou v božský řád, ale život lidí je poznamenán morovými ránami, rozdíly mezi chudými a bohatými, atd…Celá doba je zakotvena v pověrách, scholastice a náboženském dogmatu, což mělo za důsledek boj proti kacířům, mezi něž patřila i řada gnostických sekt a téměř úplné zapomenutí starého učení druidů. Do Evropy však pronikaly řecké a arabské čarodějnické rukopisy. Na příkaz kastilského krále Alfonsa X. (1221 - 1284) je z arabského originálu Ghajab al hakim (Cíl moudrých) pořízen překlad jedné z prvních evropských příruček čarodějnictví, Picatrix a téměř o sto let dříve se evropa seznamuje s Psellovým řeckým dílem o démonologii. Avšak Canon episcopi (cca 900) je již neblahou předzvěstí pozdějšího pronásledování čarodějnic.
Do křesťanské Evropy pronikla magická liturgie a spisy o magii vůbec dvěma cestami, v podstatě z téhož pramene, hélenizovaného Egypta, a to cestou řeckou a španělskou. Tato druhá, španělská cesta, vycházela z prostředí muslimského Španělska, odkud pronikl do křesťanské části Španělska a posléze do celé Evropy arabsko-řecký magický text, zvaný Picatrix. Seznámili se s ním i první dva autoři evropských učebnic magie, P. de Albano a H.C. Agrippa von Nettesheim. Spis obsahuje téměř všechna závažná témata teoretické i praktické magie a byl oblíbenou četbou císaře Rudolfa II. Tento středověký grimoár obsahuje mnohá filizofická témata a je jakousi příručkou helenistické magie. Spojuje magii teoretickou i praktickou s astrologií, protože oba tyto druhy magie mají astrologický základ. Zahrnuje také různá témata neoplatonské matafyziky. Není to bohužel spis systematický. Poprvé analyzoval toto dílo knihovník kardinála Richelieua E. Gaffarel (1650) ve své studii o perských talismanech. Název díla Picatrix patří zřejmě jeho autorovi, kterým mohl být autor knihy o pneumatických talismanech. Různé opisy Picatrixu jsou zachovány v řadě evropských knihoven.
Jednou z významných osob magie středověku byl vévoda gilles de Laval seigneur se Rais (Raiz nebo Retz 1404 - 1440), bretaňský maršál, jeden z vojevůdců, bojující na straně Johanky z Arku. Tento muž se ovšem zapsal do historie jako jedna z nejhroznějších postav černé magie. Byl mocný a bohatý, ale díky své rozmařilosti ohrozil své jmění. Proto si na svém zámku v Tiffauges vybudoval skvěle zařízenou alchymistickou laboratoř a začal shánět alchymisty po celé Bretani. Ovšem, když se vrátil z Itálie vévodův důvěrník, přivedl s sebou kněze Francesce Prelatiho, který okouzlil vévodu svými vědomostmi o alchymii. Ten tvrdil, že najde kámen mudrců s pomocí ďábla. Ovšem veškeré pokusy byli marné a tak donutil vévodu, aby se upsal ďáblu vlastní krví. Když selhal i tento pokus, obětoval vévoda Ďáblu chlapce a pak dalšího a dalšího. Až se začalo proslýchat, že děti vesničanů unáší zlý duchové. Ale objevovala se i podezření, že za vším stojí právě vévoda. Nyní jsou však dva názory na odhalení tohoto hrůzného činu. První má Eliphas Lévi, které zní poněkud jako pohádka o Modrovousovi. Když vévoda odcestoval do Svaté země, jeho žena se svojí sestrou začali prohledávat zámek, protože měli zlé tušení. Za kaplí ve věži našli tajnou komnatu a v ní kusy rozřezaného dítěte a hromadu kostí. Vévoda však neodjel daleko a tak našel svoji ženu na místě činu. Její sestra stačila utéci na cimbuří a přivolala družinu, ve které byli bratři těchto sester. A tak došlo k hrůznému odhalení. Druhý názor je takový, že Rais pobouřil šlechtu, když z kostela odvlekl jistého kněze, který skoupil jeho majetek a bretaňský vévoda Jean V. proti maršálovi začal sbírat důkazy. Rais byl zatčen a po prohlídce zámku byli nalezeny stopy hrůzných zločinů. Rais byl nejprve před soudem zpupný, ale později doznal, že děti obětované ďáblu nejprve sadisticky umučil a pak perverzně sexuálně zneužil. Za tento čin byl společně se svými společníky upálen 1440 na louce u Nantes.
Myslím, že nemusím příliš hovořit o nechvalně proslulých honech na čarodějnice, které trvali několik let a to po celé Evropě. Dokonce Evropané jsou těmito hony nechvalně proslulí.
Pronásledování čarodějnic a čarodějů katolickou inkvizicí i protestantskými církvemi si vyžádalo nesčetné množství obětí. Čarodějnictví bylo teology nazýváno "maleficium" (konání zla) , a to za pomoci "čar", tj. kouzel a ve spojení s ďáblem. Pouhé obvinění znamenalo odsouzení k smrti upálením, předtím bylo doznání vynucováno mučením. K tomu, aby byl někdo obviněn, stačilo málo, např. že nechodil často do kostela, ale i to, že chodil příliš často. Docházelo k četným vynuceným doznáním spojeným s udáváním druhých. Nikdo si nemohl být jistý životem. Církevní inkvizice se opírala především o Starý zákon, který přikazuje: "Čarodějnici nenecháš naživu." A tak se hony staly velkým bludem a davovým šílenstvím. U lovců čarodějnic, teologů, se zde zřejmě uplatňovala nevědomá nenávist vůči ženám, které čarodějnictví reprezentovaly a která zřejmě vyrůstala z transformace askezí potlačovaného sexu. Démonolog Francesco-Maria Guazzo (1608) zdůrazňoval, že fakt očarování lze nejlépe rozpoznat na pohlavních orgánech postižených zejména pak na neschopnosti uskutečnit pohlavní akt.
Mnohé procesy přinášely davové šílenství, kdy nejen oběť, ale i většina přítomných u soudu omdlévala pohledem na obviněného. Ten mohl být obžalován z kouzel, kterých se dopustil, aby někomu uškodil. Hlavním cílem byly hlavně ženy, které pro katolické inkvizitory představovali hřích sám. Ty byly většinou mučeny, dokud se nepřiznaly k obcování s ďáblem, o čemž svědčí mnohé zápisy od soudců a inkvizitorů. Ku této příležitosti byla vydána kniha s názvem "Kladivo na čarodějnice", která přesně popisuje, jak vést hony na čarodějnice, jak je vyslýchat, dokonce i záznamy z mnohých výslechů a další potřebné informace.
Populární se stali francouzské procesy, při kterých byli obviňováni samotní katoličtí kněží. Oběti byli buď mladé dívky nebo jeptišky různých řádů. Většinou se však jednalo o podvrhy, kdy šlo pouze o uraženou ženskou pýchu, ale protože oběti vykazovali známky posedlosti (hanbaté pózy, neslušná mluva,…), byli uznány jako zločin a kněz skončil na hranici. Případů je několik a nebudu se tedy o nich zmiňovat.
